děti jsou bezprostřední zlatíčka

[View with PicLens]

… ale byla to dřina. Tak za prvé, dostat se do Dolních Rejdic je oříšek samo o sobě, proto jsem situaci nepodcenila, dopodrobna nastudovala cestu a návod jsem si vytiskla. Už v teple pokoje se mi cesta zdála nesnadná, takže když jsme se pustili silnicí označenou pětimístným číslem (už to mi mělo být varováním) směrem k cíli, dostali jsme se do míst, kde umřelo úplně všechno včetně mojí odvahy poté, co jsme se ocitli v divném mrtvém údolí, kde jezdí jen traktor a slepičí prdelka ležela břichem na sněhu, zatímco kola byla zapadlá hluboko v kolejích, tehdy jsem začala mít docela strach.

Pak ale zvítězila moje soutěživost a pokračovala jsem podle mapy za vřískotu chlapců, kteří žádný strach nepociťovali, snad jen trochu z té napínavé jízdy. Padaly hlášky typu “příští stanice Motol…” a “tý brďo brácha, to je supr jízda, to budeme mít ve škole o čem vyprávět”. Já byla zakousnutá do volantu, nic jsem neříkala, abych jim nezkazila radost a opíjela jsem se vlastním adrenalinem. Zkrátím to, nebylo to snadné vyjet kolejemi po traktoru do náročného kopce klikaticemi v lese, to celé asi 3 km, ale zvládla jsem to.

Na místo jsme dorazili druzí v pořadí, vynosili jsme věci z auta a hurá do sněhu a na obhlídku terénu. Dolní bufík nic moc. Tolik k obhlídce.

… kluci skládali ponožky a na pomoc si zavolali i maroda Tomíka. Ten si mezi všemi ponožkami našel moje punčocháče, okamžitě se do nich i s teplákama vsoukal, vytáhl si je až pod bradu a prozpěvoval: “Babička Méééry, má velké bombardéééry…” A vydržel s tím tak dlouho, dokud kluci neposkládali všechny ponožky

… po tom, co jsem ho v půl jedenácté večer poslala spát. Odešel nevolky a z pokojíčku si brblal: “Já si k Ježíškovi přeju svatej pokoj, abych si moh´hrát až do rána a ráno spát a spát a spát.”

To mi odpověděl Tomík, když jsem po něm vyžadovala více samostatnosti při výrobě betlému a tvrdila mu, že už ho přeci viděl.