Z kraje týdne jsem si naplánovala, že v pátek v poledne naložím kluky a po dlouhé zimě odjedeme za sluníčkem do přírody na chatu. Ve středu mě několik okolností donutilo plány změnit: A) slunce zalezlo a začlo mrznout, B) Jenda připomněl, že má v sobotu zápas, C) večer přišel s troškou do mlýna i Tomík, že prý má v sobotu koncert  “jo mami a v pátek ten koncert budeme zkoušet”. UF.

Sobotu jsme nakonec zvládli krásně, pantáta nás rozvezl do všech koutů Prahy a odpoledne zase posbíral. Tomík měl koncert v koncertní síni Hlaholu na Masarykově nábřeží, vystoupení bylo krásné a dojemné, moc se jim to povedlo.

[View with PicLens]

Jenda hrál turnaj jak o život, ale jako mužstvo zatím nejsou sehraní a je jich málo, takže skoro nestřídají a jsou pěkně utahaní. O emoce také nouze nebyla. Já osobně jsem svoje emoce nezvládla a po třech zápasech jsem raději opustila halu, než bych začla řvát na všechny strany.

[View with PicLens]

Tím maraton neskončil, neprozřetelně jsem v týdnu slíbila, že udělám špízy. A rodina se jich dožadovala právě v sobotu. Dvě hodiny tvoření, dvacet minut konzumace.  Proč nám nestačí voda a vzduch?

Sobotu jsem završila srazem s holkama. Původně jsme měly namířeno do osvědčené pizzerie na Národní, ale pak jsme plán změnily a sešly se v restauraci Skanzen na Florenci. Ble fuj. Je to v podzemí, nicméně už u vchodu z ulice smrděla smažená ryba, a to tak, že velmi nevábně. Naštěstí jsem byla nacpaná k prasknutí špízama, takže jsem neudělala podobně špatnou zkušenost, jako kamarádky, které si nijak zvlášť nepochutnaly. Z pěti jedly jen tři. Já přišla přežraná, Dáda přišla se žlučníkovým záchvatem.

[View with PicLens]

Poseděly jsme si pěkně, poblafaly ještě líp. Na závěr mě lehce zaskočily panáky. Objednaly jsme si tři panáky, přinesli nám třikrát deci alkoholu, což byla docela lampa. Rozsvítily jsme se.

10.30…”maminko vstávej”, … tak jo, z postele jsem skočila rovnou do kuchyně, dala dětem snídani a začala vařit oběd, protože už ve 13.00 jsme měli sraz s Májou a jejími dětmi. V půl jedné jsem Máje v rychlosti napsala zprávu přes icq - “stíháte?” a odběhla jsem. Za 3 minuty 13. hodin jsem si přečetla odpověď: “ne, ale snažíme se”. Nakonec jsme se srotili a vyrazili za betlémem v životní velikosti do kláštera Kapucínů, kousek od Lorety. Zjištění: Všude je dobré zaplatit, někde se to musí, ale fotit se nesmí nikde. Takže přidávám pouze foto exteriérů, zato také v životní velikosti.

tak tuhle bandu jsme se rozhodly vyvenčit…

Loreta, chlapci nazvaná Roleta

klasika, ale toho kluka mi bylo vážně líto…

další pózička

a na závěr foto pro hladovce

… tak tak a taky rukama se domlouvali Dagmařini studenti sezvaní na sobotní večer do irského pubu - pub měl v názvu myslím kočky a byl poblíž technického muzea. Jochem a Dagmar byli nejen organizátoři, ale také sponzoři večera, takže děkuji moc za nápoje, ale hlavně za prima setkání, od kterého jsem čekala spíš rozpačitost a zatuhlost a přitom jsem se dočkala seznámení s milými lidmi a pokřápla si vskutku dosyta.

Jako překvapení a kulturní vložku zařadil Jochem Abschlepp svého auta.

Tady jsem se Zuzkou a fotil nás Víťa Viktor.

Takže milá Dagmar, takových setkání více a houště, bylo to moc prima. Děkujeme za pozvání.

… a dneska jsem nic nevyfotila. Dílem proto, že jsem měla v plánu zoologickou - kde je objektů pro objektiv spousta, ale kam jsme nakonec nevyrazili, dílem proto, že jsem v několika situacích na fotku pomyslela, ale nerealizovala. Tzv. matka na útěku. Takže postup bude jako u Jendy s flétnou. Zítra musím dvakrát. Chtěla jsem např. večer vyfotit slepičí prdelku na naprosto prominentním místě přímo před vchodem do posilovny, ale dovnitř jsem moc spěchala a ven jsem vylezla úplně vyřízená. Dneska to prostě nevyšlo. Sportu zdar. Paní Lída, moje osobní trenérka, mi dneska ošahávala svaly, musela, protože vidět nejsou, ale jinak tam prý jsou a v poměrně slušné kondici. Šetrně obaleny špekem čekají, až přijde jejich období slávy a mně se podaří je poodhalit. Svaly jsou minimálně tak naivní, jako já. S největší pravděpodobností je nikdy nikdo neuvidí. Jsou to svaly pro nevidomé, jen šahací. Brekynky brek.

Připojuji tedy fota z předešlé návštěvy ZOO:

opičí klasika:


moje želvátko:

moji oslíci:

V pátek měl můj mladší syn Tomáš koncert v kulturním domě v Ládví. Zpívá totiž ve sboru Písklata pod vedením pančelky Stavělové. A před tou smekám klobouk. Vystoupení Písklat i Kuřátek bylo moc hezké, ale předposlední píseň Adiemus od Enjy v podání Slavíčků vzala dech všem, včetně mého staršího, celou dobu lehce nevhodně se chovajícího, syna.