Ráno jsme zašly na portský bleší trh. Ani ne po hodině jsme odtamtud doslova utekly. Panovala tam hodně zvláštní atmosféra, rozhodně ne příjemná.

Pak jsme se vrátily do hotelu s tím, že já si schrupnu, protože jsem byla šíleně unavená. Jak už to tak bývá, schrupla si Jana. Já jsem alespoň přidala fotky na blogísek.

Odpoledne jsme se vypravily do Muzea portského vína - byla to taková pidiexpozicička, ta dlouhá cesta k ní rozhodně nestála za to, ale alespoň jsme se svezly jedenapůl stanice tramvajkou. Na jedné křižovatce, když řidička přibrzdila, jsme prostě vyskočily. Z muzea jsme se vypravily na druhý konec města - překvapivě do kopce - pokoupit pár lahvinek místního vyhlášeného moku. Akce se zdařila, je co pít.

Cestou zpět jsme neplánovaně zastavily na přehlídce folklórních souborů - nejdříve bylo třeba zvyknout si na podivný ječivý zpěv a pak už to byla nádherná podívaná.

Zastávka v hotelu, odložení příliš těžkých nákupů, pěší chůzí přes jeden z mostů, prohlídka druhého břehu se spoustou štěkajících psů, přechod zpátky na náš břeh po jiném z portských mostů. Večeře, hotel, sprcha. Kufrové puzzle.

[View with PicLens]

Nechce se nám spěchat, už nás dostihla obrovská únava ze všech těch zážitků a ponocování, zůstáváme tedy ještě jednu noc v Portu. K tomu se váže příhoda, jak přečůrat recepčního (už o něm byla řeč v  souvislosti s jeho národností…). Šly jsme za ním, že bychom rády zůstaly ještě jednu noc v hotelu, jestli má volný pokoj; koukal do papírů asi 3 min., kroutil hlavou a nakonec řekl, že nemá. Co se dá dělat. Odešly jsme na pokoj s tím, že holt sbalíme kufry a posuneme se o hotel dál, jenže… Jana na booking.com zjistila, že náš hotel nabízí poslední volný pokoj, dokonce levněji, než jsme ho měly doposud a hned ho zablokovala. Šly jsme rezervaci ukázat recepčnímu, jeho už tak vystouplé oči se vyvalily ještě víc, tvrdil, že to není možné, ale nakonec podlehl naší argumentaci a dokonce dovolil, že můžeme zůstat v našem pokoji. Supr. Balení se odkládá na neděli. Věcí přibývá a já začínám mít pochybnosti, že kdy budu schopná narvat to všechno do kufru.

Oporto. Hezké, působivé, hlučné, špinavé. Jsme prostě zhýčkané nádherným Lisabonem. Řekla bych, že spíše tady poznáváme ten pravý portugalský naturel. Tím ale nemyslím recepčního, který nás uvítal v hotelu, protože to musí být řek nebo tatar.

Během dne jsme stihly vpodstatě všechny zdejší nejdůležitější památky. Došlo i na trochu marnotratnosti, každá máme nový náramek. Naťapaly jsme neuvěřitelnou spoustu kroků, hromadnou dopravu ani auto jsme nepoužily. Všechno pěškobusem. Od odpoledne jsem se dožadovala zastávky a kávičky, ale Džejn pořád určovala směr kamsi vpřed, mno nakonec jsem se dočkala  v podvečer, kdy jsme se usadily v jedné z mnoha kavárniček na břehu řeky Douro pod mostem Ponte D. Luís I (přijde poučení: bacha, je sice krásně fotogenický, ale nehonosí se autorstvím pana Eiffela, od toho je ten druhý, železnčiní, Ponte D. María Pia). Kávička byla silná, lahodná a posilující, chtěly jsme ještě posedět, ale fouklo to od oceánu, teplota klesla na pouhých 25 °C a nám začla být zima. Šly jsme se do hotelu přiodít a vyrazily ještě na noční procházku.

Pár postřehů z dopravy: v pátek večer, tak jako u nás, není radno se autem kamkoli přesouvat, my pěší, jsme ušly 3 km rychleji, než auta vedle nás ujela. Portugalcovo řešení: jeď, kudy se dá - do zákazu vjezdu, na koleje a v protisměru - to všechno dokáží a ani se nezačervenají. My řešily, jak správně zaparkovat, portugalec podobnou malichernost neřeší, hvízdne to, kam se dá. Takže třeba na ostrůvek u kruhového objezdu.

Jana spí, takže vás nemůže pozdravit, proto za obě z Porta zdraví šipka.

Na prohlížení doporučuju ten piclens, jinak neuvidíte všechny fotky

[View with PicLens]

12►

Dnes jsme si půjčily auto. Dostaly jsme úplně novou nablýskanou Ibizu. Naplnily jsme ji kufry a vydaly se směr Cascais, Cabo da Rocca, Sintra, Porto.

Cascais = moje první setkání s oceánem. Byl to zvláštní pocit, mě dojal.
Cestou k Cabo da Rocca jsme se zastavily ještě u jedné vyhlídky a na několika plážích. Čím dál severněji, tím byl Atlantik drsnější. Pod Cabo da Roccou už jen vzbuzoval respekt.

Nejzápadnější výběžek Evropy je prostě jen nejzápadnější výběžek. Ale nezastavte se tam. Vyhlídka byla jako ty ostatní, hezká.

Dalším cílem byla Sintra, jenže už nějak nezapadla do našeho časového harmonogramu. Věčným zastavováním a kocháním se jsme nabraly takové zpoždění, že jsme museli uhánět k Portu, protože pokoj bylo třeba převzít do půlnoci. Po krátkém hledání hotelu jsme to nakonec stihly (půl hodiny před deadline).
Pokoj je takový normální, s lisabonským komfortem se to nedá srovnat. Ale jsme v historickém centru. Stačí ujít opravdu pár kroků. Navíc tu dostaneme i snídani - o starost míň.
Co se ukázalo jako komplikace, bylo ustájení auta. To teda legrace není. Mno, snad ho zítra najdem tam, kde jsme ho nechaly.

Zítra tedy Porto a vzhledem k tomu, jak nás i během krátké noční procházky nadchnulo, možná i pozítří - zvažujeme prodloužit si tu ubytování do neděle. Nějak se nám po těch mořích a řekách do vnitrozemí moc nechce. Naštěstí nejsme ničím vázané, jen odletem, takže ještě uvidíme.

Všechny vás moc pozdravujeme. Jana a Markéta. Bom día.

[View with PicLens]

Nastala drobna nesnaz, nase auto melo byt pripraveno az na 17. hodinu. Pouzily jsme trochu sarmu a ziskali auto uz dopoledne. Mame stribrneho seata ibizu, je uplne novy, ma najeto 86 km. Uf.

Poznamka pro pantatu: vcera jsme se s Janou smaly, ze by bylo supr, kdyby i auto melo c. 28. Ver nebo never, poznavacka zacina cislem 28.

Takze: Cabo da Rocca, Nazare, vyhlidkova trasa podel pobrezi, Porto. Odtamtud se nahlasime.

Pa vsem, je tu krasne. Jane a Marky

I dalsi den v Lisabonu byl nadherny. A byl plny postrehu.

dopoledne: pamatnik moreplavcu, Torra de Belem
odpoledne: kachle kachle kachle, vyhlidky, tramvaje a elevadory, toreira Koka
podvecer: cestou necestou pres sedm pahorku Lisabonu, nahoru dolu, od mostu k mostu - atmosferu mesta nelze popsat a ani vyfotit, lze ji jen zazit

pouzijte prohlizec piclens, jinak se zobrazi jen prvni varka fotek
Jendo prosim sprav mi zobrazovani galerii, dik kamaryde

[View with PicLens]

12►

okolo 09:00 Jane koupila a uvarila snidani. Kontinentalni, obrovskou. Mnam. Bylo to zadostiucineni za ten hladovy vcerejsek.

okolo 11:00 presun k Oceanariu; metro uz mame tak zmaknute, ze predrikavame stanice jeste pred hlasatelkou;
Expo 98 je neco nepredstavitelneho, megalomanskeho, chvilemi prenadherneho. Z oceanaria jsme se zcela vycerpane dostaly po temer 4 hodinach (moje hlaska: to za dopoledne sfouknem byla dukazem nespravneho odhadu). Navstevnik Expa v Lisabonu se musi pohoupat na lanovce, takze jsme se taky svezly. Pak jeste juknout na obrovsky most Vasco da Gama a tapat zpatky k metru.

[View with PicLens]

okolo 17:00 nutna hygienicka zastavka v hotelu, vymena outfitu (Marketa se pocintala zmrlinou), presun metrem k Teju
Plan jsme mely dobry i smely, kazdopadne jsme se ocitly asi o pul km vedle, coz jsme ale zjistily az po podrobnejsim prohledani terenu. Vsechno zle je k necemu dobre a v Lisabonu se nadherne bloudi. Posedely jsme si tedy rozvazne na molu, zamavaly nekolika trajektum a vydaly se hledat tramvaj c. 28E. Tu jsme nasly prekvapive snadno (nase orientace v pochybnych lisabonskych plancich rozdavanych zdarma se totiz kazdou hodinou zlepsuje). Blbe bylo, ze co se tyce jizdniho radu, bylo vse jak uvadi pruvodce, tedy: pokud uz se vam podari na zastavce objevit jizdni rad, nedelejte si iluze, ze by podle nej tramvaj snad prijela. A taky ze podle radu neprijela. Trpelive jsme si pockaly pres 20 minut, ale jizda stala za to.

okolo 19:00 nas tramvajak uz zase jine dvacetosmicky vyhodil, ze pry konecna; bylo nam to lito, nevedely jsme, kde jsme, mely jsme hlad, tak jsme si daly kebap - mno co vam budem vypravet, byl vyborny; no a jak jsme ten kebap tak za chuze kousaly, zjistily jsme, ze uz zase vime, kde jsme a hned jsme se vrhly za dalsim poznanim

okolo 20:00 nastala vsude okolo nas neskutecna vrava - portugalci prozivali fotbal, davy jasaly - ale moc jsme tomu nerozumely, protoze vyhrala Brazilie. Zrejme je v Lisabonu brazilcu nejak moc.

okolo 22:00 jsme se presunuly zpatky k hotelu, jeste se prosly po okoli a za chvili jdeme sbirat sily na zitra, protoze je toho jeste hodne a my uz mame na vsechno jen zitrek

okolo 23:30 mam chut na kafe, jdu si ho dat, spat se bude jindy

7:15 - sraz na Muzeu, to klaplo
8:00 - check in u ruzynskeho automatu, ok
10:05 - start, ok

no a pak to zacalo; ty skety francouzsky nam nedali najist; prej jestli si dame slanou nebo sladkou snidani - Jana sladkou, takze dostala tri male kulate susenky (zrejme nezlobila), ja slanou, takze pytlicek s nekolika kousky japonskych krekriku

letiste v Pariri je humus, navic jsme tam nabrali skoro hodinove zpozdeni kvuli ztracenemu kufru nejakeho joudy

obed v letadle byl dalsi vysmech - pulka housticky - bud se syrem nebo s chorizem; abychom prezily, snedly jsme i zelezne susenky

17:00 airbusem z letiste, pak prvni seznameni s lisabonskym metrem, ubytovani, prekvapive prepychove

18:30 vyrazime za poznanim - videly jsme hodne - elevador Santa Justa, par namesti, reku Tejo - tam se nam malem povedlo bezplatne nastoupit na trajekt, pak ziva hudba, pak jsme se malinko ztratily a pak zas uplne nasly

23:00 tak nejak - navrat do hotelu, desne tu smrdi ryba, sipko vitej v zemi ploutvi

[View with PicLens]

7 let snění a už je to tady…
vysněná dovolená v Portugalsku, individuální poznávací zájezd - letadlo, auto, moře, kuře, stavení
Praha-Paříž-Lisabon-Cabo da Rocca-Porto-Serra da Estrela-Lisabon-Paříž-Praha

Letošní dětský den se týkal jen otrlých a skalních účastníků. Slabší povahy akci vzdaly z důvodu střevní chřipky, která na čas opanovala osazenstvo Vráže. Naše rodina patří mezi ty skalní, nezalekli jsme se, přijeli dokonce o dva dny dříve - a o to veseleji pak chlapci “nastoupili” do školy (!) - Jenda vůbec, Tomík prvňák s horečkou, ale o tom až příště, to předbíhám.

Bylo to supr, bylo to prima, obzvláště oceňuji odvahu Andrey a jejího pupíčku, motoristické nasazení pana Béňi, pantátovu obětavost (dal mi na noc svůj polštář, já si svůj zapomněla), Honzovo (Kokínovo) zachování klidu po té, co našel bazén téměř vylitý a filtr k bazénu pod vodou a Vráž trochu vzhůru nohama, Lenčinu obětavost - a to bez ironie, Lenčinu schopnost improvizovat při výrobě “sekyrkové bábovky” a celkově prima atmosféru díky všem zúčastněným.

[View with PicLens]

Ráno jsem se dozvěděla potřebnou informaci. Pokoj není třeba vyklidit do 10 hodin, stačí do odpoledne. Co jsem držela v ruce, jsem na místě upustila, dala dětem instrukce, jak se poslouchá teta Mája a vybavena košíkem s nožíkem jsem se vrhla do lesa. Byly to orgie. Jsem vyhoubovaná na celou sezónu.

[View with PicLens]

Poslední celý den. Od rána bylo krásně. U snídaně sice došlo k malé roztržce stran trasy, kterou se dnes vydáme, ale nakonec, jak už to bývá, když se dva perou, třetí se směje - naprosto neplánovaně místo na Portážky nebo Modrokamennou boudu jsme šli na Rýchory. A dobře jsme udělali. Zas ta panorámata… a ty borůfky… a ta cesta…

A protože robátka byla téměř hodná a protože jsme jim to slibovaly celý týden, nezbylo než dovolit a zafinancovat SJEZDOKÁRY. Tom nemohl vzhledem k velikosti a věku jet sám, proto mě vezl - a to doslova, nešahala jsem mu ani na brzdu ani na řidítka, jen jsem neskutečně vřeštěla, protože to dítko mě vůbec nešetřilo. A jako pouhý účastník sjezdu bez možnosti zasáhnout jsem se necítila úplně pánem situace. Na to nejsem zvyklá. Adrenalin je prima.

[View with PicLens]

Dneska jsem dokázala něco, čemu nikdo nevěřil. Byla jsem na snídani první - dokladuji první fotkou níže. Po snídani jsme sjeli autem do Maršova a odtamtud přejeli autobusem do Pece pod Sněžkou. Náš plán byl vyjet na Sněžku, sejít na Pomezky a buď až do hotelu nebo se z Pomezek svézt autobusem zpátky do Maršova. Chyba lávky - v tomto příběhu lanovky, vítr foukal 68 km/h a lanovka jede jen do rychlosti větru 54 km/h. Silnější počtáři a modří už vědí, ostatním to dojde za chvíli. Ze Sněžky nic nebylo. Prošli jsme si malý okruh nad Pecí a pak šli pěšky do Úpy. Z Pece do Úpy lilo jako z konve, ale doslova. Cestou jsem potkala penzion u Pašáka - ten jsem musela vyfotit pašákům.cz. Při návratu jsme potkali policii ČR, tak jsme rychle schovávali jedno dítko - byly vzadu 4. Jenže policisté nebyli v Albeřicích kvůli nám, ale kvůli hromadě motorkářů, kteří byli v našem hotýlku. Byla jich plná zahrada. A všechny je vykostili - nacházeli se už v druhém pásmu KRNAPu, kam je vjezd zakázán. Mno pak už klasika - děti smažák a já za odměnu, že jsem byla celý den hodná, jednu bohatě borůvkami ozdobenou palačinku.

Dneska jsem dostala strašlivou chuť na medovinu, tak jsem si ji v Maršově koupila - mno a teď je i důvod pít, jefe má miminko. Na zdraví Freda M.

[View with PicLens]

Dneska ráno pršelo. Tak jsme si lebedili. Objednali jsme si oběd a po něm dál lenošili. Okolo třetí se rada starších usnesla, že poškádlíme houby v lese. Vyrazili jsme. Než jsme vyšli kopec k lesu, začalo lejt. Přečkali jsme tu spoustu vody shora pod stromem a pak se vrhli na lesní plody. Našli jsme neuvěřitelně velké křemenáče, většinu zdravých. Takže se pantáto můžeš těšit na hovězí na křemenáčích. Večer děti hrály na babu, po dvou hodinách a třetím zranění jsme jim hru násilně ukončily. Teď si s Májou popíjíme gin-tonic a je nám blaze. Už dopíjíme druhý a objednáváme třetí. Na zdraví…

[View with PicLens]

…děti ho v průběhu označily jako: špatný, smutný, šílený, docela ucházející - jako veselý ho neoznačil nikdo… (kromě mě, nezdolné optimistky)

Dnes jsme dojeli autem do Horního Maršova. V infocentru Veselý výlet jsme si vyzvedli klíč od lesního hrádku Aichelburg a vydali se vstříc novému dobrodružství. Všichni vyrazili nadšeně, Majka si pochvalovala krásnou cestu do chvíle, než zjistila, že se musí probrodit úplně mokrou loukou - v pravidelných intervalech na nás totiž hustě pršelo. Pláštěnky nandat, pláštěnky sundat a znovu… Další překvapení čekalo u hrádku, dalo se k němu sejít pouze po příkrých dřevěných a tudíž slizkých žebříkoschodech.  Hrádek je ale krásný a stojí za tu námahu. Cesta zpět nám utekla neuvěřitelně rychle, ve Veselém výletu jsme odměnily děti loutkami krakonošů a vydali se k autu. Jeli jsme v duchu písničky ze Smolíků - já jsem Pepa Smolík…. šlápni na to přidej plyn, pozor jedem, uber stín… zpívali jsme a já šlapala na plyn nebo na brzdu podle písničky, to celé mockrát dokola, dokud jsme nedojeli do cíle. Chudák slepičí prdelka, ale užili jsme si legrandu. Majka je na blbosti zvyklá od Jarobusurabu (manžel), takže skoro nic neříkala.

Já, rychlá šipka, naivka, hodnotím tento výlet velice kladně.

[View with PicLens]

Dnes jsme se vydali na túru směr Malá Úpa s tím, že se cestou někde naobědváme. Dětem jsme slíbily smažený sýr. Ajajaj. Restaurace u kostela v Dolní Malé Úpě nás od oběda odradila 20-ti minutovým čekáním na dvě malá piva a v neposlední řadě i cenou (sm. sýr: 98 Kč bez přílohy). Nacpaly jsme děti tatrankami a vyrazili přes Čertův mlýn zpátky do chalupy. Nejdřív to hodně klesalo, pak hodně stoupalo, ale mlýn byl čertovsky krásný a děti se nakonec dočkaly i svého sýru - tedy až v Lysečnické boudě, nedaleko Albeřic a našeho penzionu.

[View with PicLens]

Dnes nám začala “babská” dovolená - tzn. bez manželů. Chata U Dána, Horní Albeřice, Krkonoše. Světe div se, dojela jsem sem bez jediné zajížďky, zlepšuji se. Ubytování i jídlo perfektní, okolí se s Tatrami nedá srovnat, ale zas je to o 400 km blíž. Koušou tu komáři. Ble.

[View with PicLens]

Snadno. Stačí donutit ji, aby navštívila aquapark Tatralandia. Všude okolo mě na dohled byly Tatry. Já ale místo krásné túry trčela celý den v neuvěřitelném hluku, uprostřed zábavy, která mě neoslovuje, nakonec jsem se i dokázala v tobogánu slušně praštit do hlavy a spálit se jak dederón. Hnus velebnosti. První a poslední aquapark, u kterého jsem prošla turniketem.

[View with PicLens]

Dopoledne jsem donutila chlapce navštívit alespoň Ledovou jeskyni v Demänovské dolině, pak odjeli na oběd a já absolvovala ještě prohlídku jeskyně Sĺobody. Nikde se nesmělo fotit, takže jeskyně jsou bez fotek.

Odpoledne mě kluci vyzvedli a jeli jsme do aquaparku. Byla taková zima, že jsme návštěvu odhoukali. Tím hůř pro mě, jak se ukáže ve vyprávění dalšího dne. Cestou zpátky jsem se nechala vysadit opět u jeskyní a vydala se přes vrchol Ostredok zpět. Vybrala jsem si cestu většího odporu, 2 hodiny jsem jen stoupala. Ale výhled stál za to, viz foto níže.

[View with PicLens]

Ráno slunce, teď zase déšť, vyhnala jsem kluky alespoň do jeskyní, ale je to prohlídka na delší dobu, než jsem předpokládala, takže jsme se vrátili do hotelu a zítra si tam zajedem znovu. Odpoledne se vyčasilo, tak jsem zase zamířila nahoru nad nás, přidal se ke mně jen Tomík. Chopok nás přivítal slunečně, konečně jsem mohla dosyta vyfotit panorámata. Nakonec jsme ale stejně zase zmokli až na kost. Začínám si zvykat. V této galerii jsou také dvě fotky Woodyho, pro doplnění včerejška.

[View with PicLens]

Ráno v rádiu říkali, že nahoru rozhodně lézt nemáme, tak jsme zůstali dole. Dopoledne jsme zašli k Vrbickému plesu, pak na obídek, z obídku jsme se převalili do kavárny… a pak to přišlo. Tomík objevil v katalogu hraček Woodyho z Toy Story, a že ho nutně musí mít. Přemluvil tátu, dostal peníze a protože pantáta se posilnil pivem, já dostala klíčky od auta, ať prý ten výlet do Liptovského Mikuláše vyřídím (když jsem byla tak šikovná a obstarala onen katalog!!!). Platnost nabídky končila dnešním dnem, takže jsem se oprávněně obávala, že žádná hračka nebude. Zkrátím to, jen jednou jsme odbočili špatně, pak už jsme byli u správného obchodu a Woodyho měli.

Po návratu jsme několik hodin okupovali hotelový bazén a vyblbli se dosyta.

[View with PicLens]

Kluci odpadli - ti dva malí jsou z prvního dne prý uťapaní a bolejí je nožičky, ten velký má co dělat, aby zvládal nadmořskou výšku v základním táboře. Vyrazila jsem tedy na Chopok sama. Dostala jsem obědový balíček, přibalila větrovku, mikinu, čepici, kápézetku, pití a vyrazila jsem. Lanovkou ze Zahrádek pod vrchol, pak pěšky. Už na lanovce jsem byla deštěm donucena vybalit a obléknout větrovku. Na Chopoku bylo čím dál hůř, lilo jak z konve, všude kolem mraky, ale hlavně směrem na Ďumbier, což byl můj cíl, se začla ozývat bouřka. Zkusila jsem tím směrem vyrazit, srdce výletníka mě hnalo dál, rozum mě ale nakonec otočil zpět. Do hotelu jsem dorazila mokrá až na kost. Ochranné pomůcky nestačily. I přesto tento pokus o vysokohorskou túru hodnotím kladně, nahoře bylo krásně. Pokud mi bude počasí přát, zkusím to ještě jednou.

[View with PicLens]

Na poslední chvíli… A to se vyplatí - all inclusive na 8 dní za velmi příznivou cenu, děti zdarma.

A   TY   PANORÁMATA…

[View with PicLens]

…a až Mája dodá svoje obrázky, bude jich tu ještě víc…  tak Májo, bzzzz, už letíš s těma fotkama?

prímovně se fotky zobrazí pomocí níže uvedeného PicLens, ;-)

[View with PicLens]

1234567►

zde klikni: lyžaři na svahu přejí dobrou zábavu

[View with PicLens]

¤ Dana (dospělák) a Kačenka (robě) od rána zvrací
¤ Tomík má za uchem bouli, ne nepodobnou té, s kterou jsme 1.1. byli na Bulovce

¤ ostatní osazenstvo se zatím drží

fotky budou později, dala jsem přednost báru a milé společnosti - eine kleine Bešerovka se opakovala jako smyčka, Mája s Ivanou pustily spoustu příhod z mládí, svět je malý, dorazili i sousedi z Ládví…, večer se zkrátka vydařil

pro Pavla: no fotky si otevřeš tak, že klikneš na ten odkaz: ZDE KLIKNI A…., když na něj najedeš myší, změní i barvu, aby dokázal, že je aktivní

hodně štěstí při hledání našich fotek přeje šipka

na sjezdovce jsme byli do zavíračky, teď jdeme stavět iglú a zkoulovat se do bezvědomí, a vezmu si i sáně

snídaně - prima, pak na svah; pořídili jsme permice pět ze šesti a doufáme, že nevole dětí lyžovat bude slábnout a že ty permice projezdí -  je to klasika, problém je dostat je suché na svah, pak už lyžují rády
——
oběd - kuře na kari s rýží, dobrota
——
svah - děti jsou nezmaři, my dospělé jsme malinko odpadávaly, mě osobně při dojezdu pálila stehna velmi
——
podvečer - pomáhala jsem dětem stavět pevnost; po chvíli se stavba zvrhla v koulovačku, kdy na jedné straně jsem byla já a na druhé chumel dětí; děti jsem nešetřila a naopak, do kedlubny jsem to schytala několikrát
——
večeře: kendlovepřozelo, pivo, limo, zmrzka, káva - a babské tlachání do noci

KLIKNI A PŘI TROŠE ŠTĚSTÍ UVIDÍŠ FOTKY Z REJDIC

… ale byla to dřina. Tak za prvé, dostat se do Dolních Rejdic je oříšek samo o sobě, proto jsem situaci nepodcenila, dopodrobna nastudovala cestu a návod jsem si vytiskla. Už v teple pokoje se mi cesta zdála nesnadná, takže když jsme se pustili silnicí označenou pětimístným číslem (už to mi mělo být varováním) směrem k cíli, dostali jsme se do míst, kde umřelo úplně všechno včetně mojí odvahy poté, co jsme se ocitli v divném mrtvém údolí, kde jezdí jen traktor a slepičí prdelka ležela břichem na sněhu, zatímco kola byla zapadlá hluboko v kolejích, tehdy jsem začala mít docela strach.

Pak ale zvítězila moje soutěživost a pokračovala jsem podle mapy za vřískotu chlapců, kteří žádný strach nepociťovali, snad jen trochu z té napínavé jízdy. Padaly hlášky typu “příští stanice Motol…” a “tý brďo brácha, to je supr jízda, to budeme mít ve škole o čem vyprávět”. Já byla zakousnutá do volantu, nic jsem neříkala, abych jim nezkazila radost a opíjela jsem se vlastním adrenalinem. Zkrátím to, nebylo to snadné vyjet kolejemi po traktoru do náročného kopce klikaticemi v lese, to celé asi 3 km, ale zvládla jsem to.

Na místo jsme dorazili druzí v pořadí, vynosili jsme věci z auta a hurá do sněhu a na obhlídku terénu. Dolní bufík nic moc. Tolik k obhlídce.