Ve středu jsme navštívili Prosek - spidermanské hřiště a v plánu byla i kávička u Andrey včetně poňuchňání malého neskutečně krásného miminka Lukáška. Spidermanské hřiště jsem jako rodič zvládla, Tom upadl jen jednou, zbytek nebezpečných akcí se mi povedl odvrátit. Když byla úplná tma, šli jsme na to kafíčko. Kluci si dali závod k baráku, kdo tam bude dřív. Tom přehlédl malý schůdek, v běhu zakopl a přistál tváří na ostrém odlaždičkovaném rohu domu. Došli jsme k Andree, ránu vydezinfikovali a po tom, co tvář začla modrat, otékat, Tom mi chtěl usínat a neustále plakal, jsem se sebrala a jela na Bulovku. Vyšetření, RTG, a hlídejte si syna i v noci, po dvou hodinách ho buďte, zítra na kontrolu.

[View with PicLens]

Poslední víkend prázdnin, děti na Vráži mají střevní chřipku - bylo víc než pravděpodobné, že si ji také přivezeme. A přivezli. Jenda kvůli teplotě do školy vůbec nešel, Tomík se umí samohojit, takže dva dny prospal a v první den školy měl už jen 37 něco, takže na svůj prvňáčkovský den vyrazil. Ňuf ňuf, nunýnek už je taky školáček…

[View with PicLens]

Letošní dětský den se týkal jen otrlých a skalních účastníků. Slabší povahy akci vzdaly z důvodu střevní chřipky, která na čas opanovala osazenstvo Vráže. Naše rodina patří mezi ty skalní, nezalekli jsme se, přijeli dokonce o dva dny dříve - a o to veseleji pak chlapci “nastoupili” do školy (!) - Jenda vůbec, Tomík prvňák s horečkou, ale o tom až příště, to předbíhám.

Bylo to supr, bylo to prima, obzvláště oceňuji odvahu Andrey a jejího pupíčku, motoristické nasazení pana Béňi, pantátovu obětavost (dal mi na noc svůj polštář, já si svůj zapomněla), Honzovo (Kokínovo) zachování klidu po té, co našel bazén téměř vylitý a filtr k bazénu pod vodou a Vráž trochu vzhůru nohama, Lenčinu obětavost - a to bez ironie, Lenčinu schopnost improvizovat při výrobě “sekyrkové bábovky” a celkově prima atmosféru díky všem zúčastněným.

[View with PicLens]

…děti ho v průběhu označily jako: špatný, smutný, šílený, docela ucházející - jako veselý ho neoznačil nikdo… (kromě mě, nezdolné optimistky)

Dnes jsme dojeli autem do Horního Maršova. V infocentru Veselý výlet jsme si vyzvedli klíč od lesního hrádku Aichelburg a vydali se vstříc novému dobrodružství. Všichni vyrazili nadšeně, Majka si pochvalovala krásnou cestu do chvíle, než zjistila, že se musí probrodit úplně mokrou loukou - v pravidelných intervalech na nás totiž hustě pršelo. Pláštěnky nandat, pláštěnky sundat a znovu… Další překvapení čekalo u hrádku, dalo se k němu sejít pouze po příkrých dřevěných a tudíž slizkých žebříkoschodech.  Hrádek je ale krásný a stojí za tu námahu. Cesta zpět nám utekla neuvěřitelně rychle, ve Veselém výletu jsme odměnily děti loutkami krakonošů a vydali se k autu. Jeli jsme v duchu písničky ze Smolíků - já jsem Pepa Smolík…. šlápni na to přidej plyn, pozor jedem, uber stín… zpívali jsme a já šlapala na plyn nebo na brzdu podle písničky, to celé mockrát dokola, dokud jsme nedojeli do cíle. Chudák slepičí prdelka, ale užili jsme si legrandu. Majka je na blbosti zvyklá od Jarobusurabu (manžel), takže skoro nic neříkala.

Já, rychlá šipka, naivka, hodnotím tento výlet velice kladně.

[View with PicLens]

Snadno. Stačí donutit ji, aby navštívila aquapark Tatralandia. Všude okolo mě na dohled byly Tatry. Já ale místo krásné túry trčela celý den v neuvěřitelném hluku, uprostřed zábavy, která mě neoslovuje, nakonec jsem se i dokázala v tobogánu slušně praštit do hlavy a spálit se jak dederón. Hnus velebnosti. První a poslední aquapark, u kterého jsem prošla turniketem.

[View with PicLens]

¤ Dana (dospělák) a Kačenka (robě) od rána zvrací
¤ Tomík má za uchem bouli, ne nepodobnou té, s kterou jsme 1.1. byli na Bulovce

¤ ostatní osazenstvo se zatím drží

… ale byla to dřina. Tak za prvé, dostat se do Dolních Rejdic je oříšek samo o sobě, proto jsem situaci nepodcenila, dopodrobna nastudovala cestu a návod jsem si vytiskla. Už v teple pokoje se mi cesta zdála nesnadná, takže když jsme se pustili silnicí označenou pětimístným číslem (už to mi mělo být varováním) směrem k cíli, dostali jsme se do míst, kde umřelo úplně všechno včetně mojí odvahy poté, co jsme se ocitli v divném mrtvém údolí, kde jezdí jen traktor a slepičí prdelka ležela břichem na sněhu, zatímco kola byla zapadlá hluboko v kolejích, tehdy jsem začala mít docela strach.

Pak ale zvítězila moje soutěživost a pokračovala jsem podle mapy za vřískotu chlapců, kteří žádný strach nepociťovali, snad jen trochu z té napínavé jízdy. Padaly hlášky typu “příští stanice Motol…” a “tý brďo brácha, to je supr jízda, to budeme mít ve škole o čem vyprávět”. Já byla zakousnutá do volantu, nic jsem neříkala, abych jim nezkazila radost a opíjela jsem se vlastním adrenalinem. Zkrátím to, nebylo to snadné vyjet kolejemi po traktoru do náročného kopce klikaticemi v lese, to celé asi 3 km, ale zvládla jsem to.

Na místo jsme dorazili druzí v pořadí, vynosili jsme věci z auta a hurá do sněhu a na obhlídku terénu. Dolní bufík nic moc. Tolik k obhlídce.

…snadno. Tedy ten dnešní strážník mě ulovil snadno, vjela jsem mu do náruče chvíli po té, co jsem bez povšimnutí projela zákazem vjezdu. Chm. Hledala jsem správnou cestu k zubaři a našla tu špatnou. Pokuta a bod dolů. No mercy.

kousek “lovce” a moje doklady, brekynky brek

Pak už stačilo jen přejet plnou čáru a byli jsme u zubaře. Jendovi chudáčkovi vytrhli další zub, nebo spíš vydloubali kořeny, které mu po oddrolení vršku zubu zbyly v dásni. Naštěstí to nebyl takový horor jako minule, byť proběhlo umrtvení.

Jako vykousávač je mými kolegy z technické asistence označováno “asistenční” auto z podloudných společností, které bývá jako první u nehod, věší postiženým na nos bulíky a poskytuje jim velice drahé služby.

Jak to začalo. Tak předně - cosi se rozhodlo, že mi s novým rokem nedá pokoj a pořád mě pronásleduje drobnými nezdary a nepříjemnostmi. Dnes ráno jsem přišla k autu a měla jsem u něj vylomený zámek. V autě byl nepořádek, ale nic zásadního se asi neztratilo, předně proto, že tam nic zásadního nebylo. Nebo jsem tak zapomnětlivá, že jsem na to zatím nepřišla.

Volala jsem kolegovi, že přijdu pozdě do práce a on mi řekl, že je poblíž a že se u mě zastaví. Byli jsme u auta oba s pantátou, protože ten si šel původně pro noviny. Když jsem na něj zavolala, že mám vylomený zámek, vrátil se a zjistil, že jeho Felda je taky vyloupená no a pak napočítal dalších 8 poničených Felicií v ulici. Navzájem jsme se utěšili, pantáta to šel nahlásit na policii a mezitím přijeli mí kolegové - Jenda a Bahli. Že mě jedou podpořit a abych se jim prý mohla vyplakat na rameni - na to jsem odpověděla, že už jsem se “vyplakala” na rameni pantátovi, což Bahli později v práci komentoval: “No to je hezký, tak mi jedeme za kolegyní, abychom jí nabídli rameno na vybrečení a on už tam mezitím byl VYKOUSÁVAČ pantáta.

Začal normálně.
Oběd byl dobrý, byť byl pozdě.
Asi bych měla upozornit na to, že v pátek dopoledne jsme měli v plánu odjezd na lyžovačku do Rokytnice - na prodloužený víkend, Tom bere antibiotika.

A teď to začne:
14 hod. - pančelka nepředala Tomíka na angličtinu, on byl smutný, já o to víc
19 hod. - přijela jsem na sraz volejbalistů do hospody o hodinu dříve
19 hod. - při parkování mi chcíplo auto a už nenastartovalo
19 hod. a kousek - vypila jsem limču, a šla zkusit nastartovat, chytlo to, uklidnila jsem se a vrátila do hospody
skoro 20 hod. - babička hlídající kluky mi sdělila, že Jendu hodně bolí zub a že se jí to nezdá
20 hod. - jsem čím dál nervóznější z toho všeho, začínají chodit kolegové volejbalisté

“volejbal” v pivovaru u Bulovky

21 hod. - nervozita mě vyhání, odcházím ze srazu, téměř v cíli mi auto přestává jet a zastavuje v křižovatce na kolejích, samospádem se dohrkám na přechod, kde definitivně zastavuji, vztyčuji trojúhelník a volám 1220, odtah vyráží
21 hod. - seznamuji pantátu se svou novou motoristickou zkušeností
21 hod. a něco - je mi zima, chci si odnést domu noťase a tašku - zjišťuji, že nemám klíče od bytu
21 třicet - přijíždí Jarda s odtahovkou, nabírá mě a vyrážíme pro mé auto, za námi se rozhouká policejní siréna, zastavujeme, “pane řidiči, jel jste na červenou” tjádydádydádydá, Jarda platí pokutu
22 hod. - slepičí prdelka naložena, odvezena

odtahovka / Abschleppdienst / towing service

22 hod. - vítám se s dětmi, Jenda nevypadá dobře, dávám mu prášek
22 třicet - balím věci na hory, přichází za mnou Jenda a seznamuje mě s docela slušným průšvihem, do kterého se zas namočil, následuje diskuze a výchova - asi do půl dvanácté
PŮLNOC - kašlem na diskusi, kašlem na balení, jdem spát

PÁTEK
10 hod. - Jenda se vrací ze školy, zub ho moc bolí
11 hod. - kluci mi volají od zubaře, zub byl vytržen, byl to problém, zub má skoro centimetrové kořeny, Jenda dost zkusil, není mu dobře

Jendův ZOUBEK

11 hod. - pantáta přehlédl policejní auto vedle sebe, neby připoután a živě komunikoval přes telefon bez použití hands-free, policisté nevěřili vlastním očím, pak je vzhledem k situaci s Jendou přivřeli a dali lidumilnou pokutu
odjezd na hory odložen na neurčito, po druhém prášku Jenda konečně usíná
16 hod. - sedíme v autě a odjíždíme na hory
17 třicet - míjíme tu správnou odbočku, takže jsme nuceni poznat větší kus Turnova, než jsme měli v plánu
18 třicet - parkujeme u hotelu

romanťika z Prahy, na hory jsme dorazili už za tmy…

Po prima vydařeném silvestru nás čekalo méně podařené probuzení. Tomík si stěžoval na bolest pod uchem a ukazoval nám obří opuchlinu na tváři. Nebylo na co čekat, nasedli jsme do auta a jeli na Bulovku - ORL. Pan doktor Toma označil jako novoroční divnopřípad. Nejsou to příušnice, je to zánět příušní žlázy, nebo tak něco. Rozhodně při sebemenším zhoršení máme hned mastit zpátky do nemocnice. Tak zatím ledujeme, podáváme antibiotika a doufáme ve zlepšení. Tomík se cítí dobře.

Dnešní dopoledne jsme si zpestřili návštěvou lékaře. Tom včera konstatoval, že ho bolí pod uchem, ale jen, když se toho místa dotkne. Dnes ráno už si stěžoval na soustavnou bolest. Radši jsem šla Toma ukázat doktorce, ale naštěstí to není zatím nic vážného. Máme vyčkat zlepšení nebo zhoršení. Tak čekáme. Lebedíčkujeme si v posteli.

… no comment

a jsem proto protivná, protože je to nespravedlivý. Furt okolo mě všichni chrchlali, já odolávala, protože ženská na vánoce prostě zkolabovat nemůže a teď, když mám zasloužené volno na mě všechno dolehlo. Místo abych si to užívala, sípám a jsem votrávená jak malajskej šíp. Huga pes! Ať jdou všichni bezohlední bacilové k šípku.