Poslední víkend prázdnin, děti na Vráži mají střevní chřipku - bylo víc než pravděpodobné, že si ji také přivezeme. A přivezli. Jenda kvůli teplotě do školy vůbec nešel, Tomík se umí samohojit, takže dva dny prospal a v první den školy měl už jen 37 něco, takže na svůj prvňáčkovský den vyrazil. Ňuf ňuf, nunýnek už je taky školáček…

[View with PicLens]

Letošní dětský den se týkal jen otrlých a skalních účastníků. Slabší povahy akci vzdaly z důvodu střevní chřipky, která na čas opanovala osazenstvo Vráže. Naše rodina patří mezi ty skalní, nezalekli jsme se, přijeli dokonce o dva dny dříve - a o to veseleji pak chlapci “nastoupili” do školy (!) - Jenda vůbec, Tomík prvňák s horečkou, ale o tom až příště, to předbíhám.

Bylo to supr, bylo to prima, obzvláště oceňuji odvahu Andrey a jejího pupíčku, motoristické nasazení pana Béňi, pantátovu obětavost (dal mi na noc svůj polštář, já si svůj zapomněla), Honzovo (Kokínovo) zachování klidu po té, co našel bazén téměř vylitý a filtr k bazénu pod vodou a Vráž trochu vzhůru nohama, Lenčinu obětavost - a to bez ironie, Lenčinu schopnost improvizovat při výrobě “sekyrkové bábovky” a celkově prima atmosféru díky všem zúčastněným.

[View with PicLens]

Onehdá v neděli odpoledne jsem se vznesla do vzduchu, nejdříve ve čtyřmístném dvouvrtuláku nad Prahou, pak ve dvoumístném jednovrtuláku nad Točnou. Kdo závidí ptákům křídla, bude chápat moje nadšení. Pro mě to byl obrovský zážitek. Dočkala jsem se i veselého žertíku, kdy mě pilot prudce vynesl do výšky a pak nechal padat. Nečekala jsem to a proto jsem vřeštěla jak na horské dráze (a taky jako správná ženská) a hledala čeho se chytit. Ale v pidiletadle byl pouze pidiknipl a pár pidibudíčků v palubce, ale rozhodně tam nebyla žádná pididržátka, takže jsem si na 2 vteřiny užila volný pád…

[View with PicLens]

12►

Vstávat!!! Dost nevlídné slovo brzo ráno v sobotu, obzvláště pro účastníky včerejší oslavy narozenin. Vstávání nešlo nikomu, ale nakonec se nám přece jen podařilo vyčistit si zuby, obléci se (s výjimkou Tomáše, až v autě po cestě jsme zjistili, že má úplně jiné kalhoty, než měl mít - tak trochu “tatínku, mě zebou nožičky…”), plně obsadit náš family vůz a za průběžného mazání housek ke snídani se přesouvat do Džizerek.

Na parkovišti jsme si prožili to, co prožívají všichni rodičové: “No tak dej tam tu nohu, můžeš ji trochu napnout, sakra, dyť si jak gumovej…”

Pantáto, kolik to máš nožiček?

Co to, co to? V Džizerkách je mlha, halooo, pražácí přijeli pro trochu slunečních paprsků!

Mlha sice neustupuje, ale paní z občerstvení nám to řekla jasně, “Buďte rádi, včera byla vichřice a ty dětičky na vleku vlály tak, že ho museli vypnout.” A tak jsme začli být rádi. Ono s horkou griotkou na svahu to vlastně ani jinak nejde.

No a když je k tomu i čokoládka Pohádka, kdo by si stěžoval.

Občerstvená rodinka.

Bratři helmíci.

Hned po občerstvení si chlapci museli nutně ulevit. Blbějš už to nešlo. Původní plán byl dobrý, poodjet stranou, aby si nemuseli sundavat lyže. Ale byl to náš plán, tedy plán rodičů, proto se neuskutečnil. Chlapci se zkrátka zařídili jinak. Prý dostali od táty i hůlkou. Oba. Já jsem radši odjela, já bych je zabila.

Změna svahu, změna k lepšímu. Severák - Loučky.

HUPS Jenda

HUPS pantáta

HUPS Tomík, jenže ten neskáče na skokánku, anobrž z lyží a řítí se na občerstvení, to je prostě náš Kulík

Sáňkovačka. Supr zážitek. 3 km neupravované silnice, která je silně zkopce. Auta tam smí jen ze shora, takže téměř žádné omezení. Není nad to sjet dolu na saních a nahoru se nechat vyvézt autobusem. Protože Džizerky známe jak svý boty, víme, že takový bus jezdí. Seskočili jsme tedy z lyží, zjistili, že tento kýžený bus odjíždí z janova za 25 min, rychle jsme vsedli na saně a vyrazili. Cesta byla napínavá, pantátovi se tentokrát nestalo nic, ale málem jsme přišli o Jendu, nějak si nechtěl uvědomit nebezpečnost saní. Dolů jsme dorazili včas, 4 minuty před odjezdem busu. Paráda. Stojíme, čekáme, vyhlížíme. A nic. Pak to vzal do svých rukou (očí) pantáta. Povídá: “Autobus si našla pěknej, dokonce by i jel, kdybychom se právě nenacházeli uprostřed období od listopadu do března nejede!!!” Mno, to se trošku nepovedlo. Šli jsme nahoru pěšky. Ovace jsem nesklidila, ale ani mě nebili.

“PANTÁTOVA ZATÁČKA” - tady si před několika lety pantáta poškodil při jízdě na saních koleno tak, že musel být operován. Od té doby ho z práce na zimní dovolenou uvolňují jen velmi neradi a pod podmínkou, že nebude sáňkovat.

Pantáta a trojhlavé sáně. Potkali jsme nějaké lidi a paní poznamenala: “Jé, tady je půjčovna sáněk.” Trubka nevědomá, to všechnou jsou naše sáně. Máme skoro jedny na osobu. Letos asi naposledy jsem se s Tomíkem vešla na jedny.

Zasloužená večeře. Restaurace Heidy. Bývalo tam tak krásně, než změnila majitele. Tihle už nás tam neuvidí…
4x smažený sýr, 3x kofola, 1x nealkopivo, 1x sodovka = 680 Kč

Rodičové na závěr.

Na závěr jsme se z nostalgie dojeli podívat na naši (bývalou) chalupu, já jsem zatlačila slzičku a vyrazili jsme směr Praha, kde jsme byli coby dup. Kluci usnuli za první zatáčkou a v Praze se jim zle nechtělo vstávat. Oba si umyli ruce, řekli papa, bolej nás nožičky a už spali. Krásně jsme ty cvrčky dneska zničili. A já mám pro dnešek splněný kardio - ahoj Liduško, moc tě zdravím do posilovny.

… tuto větu mi vryl do hlavy náš fonetikář Weiss. Žádnou Evu z Drážďan neznám, zato jsem tam letos byla už po čtvrté na vánočních trzích. Nebylo to vůbec špatné, jen mi chyběl takový ten faktor objevení nového, neviděného, nepoznaného. Nuda rozhodně nebyla, obzvláště když Hemelka vše zpestřil dvouhodinovým výstupem ve znamení ignoruji vás, trhy a celé Drážďany. Když se zklidnil, nálada se vrátila všem a nakonec jsme si to pěkně užili.

ovocné čokoládové špízy, UFF

zlobíme Jendu

kluci i s vánočním panoramatem

tady Tomík napodobuje E.T.-ho a prosí: “…domů, …domů”

spousta pater v Karstadtu

schody v Karstadtu