Den jsme začly pořádnou snídaní. Byly jsme ubytované v lázeňském penzionu, takže plném důchodců. Byli velmi milí, komunikovali jsme u snídaně, ač jsme si nerozuměli ani slovo. Jedno bylo ale nad slunce jasné: zpráva o našem nočním řádění se roznesla i mezi tyto milé lidi. Přicházeli na snídani, usmívali se a naznačovali taneční variace a plácali nás po ramenou.

Nešlo nerozloučit se s naší pláží v Pai Vieira, kde jsme zase zůstaly dlouho, až do pozdního odpoledne. Pak jsme se přesunuly vyhlídkovou trasou podél moře do Nazaré, které se nám vůbec nelíbilo, pak jsme omylem navštívily ještě jedno přístavní městečko,  to už bylo hezčí, takže jsme poseděly v kavárničce a pak už vyrazily do Ericeiry, kde máme ubytování.

Ericeira je nádherná. Tady se nám moc líbilo.

Za chvíli jedeme do Sintry, večer do Lisabonu, ubytujeme se a vrátíme auto. Když bude net, ještě se ozveme, když ne, sraz je ve čtvrtek na Ruzyni, sedáme v 19:50.

Páprla Jana a Markéta

[View with PicLens]

Rozloučily jsme se s Portem a vydaly se údolím řeky Douro. Je to nádherná cesta, já jsem si zařádila coby řidič, protože je to jedna zákruta za druhou, byla to pastva pro oči. Nebyly jsme s to se otočit, pořád jsme pokračovaly dál - ještě támhleten most, támhleto údolí, pak se otočíme…
Nakonec jsme se tedy otočily a vrátily se do Porta - k oceánu.

Odtamtud, už relativně pozdě odpoledne jsme se přesunuly po dálnici do lázeňského městečka Monte Real. Městečko je celkem normální, ale měli tam prvotřídní kavárnu se vším možným občerstvením, takže jsme se v ní na chvíli usadily. Okolo osmé večer jsme hupsly do auta a jely se podívat na Atlantik. A jsme zase u toho - to se nedá popsat. Našly jsme úplně prázdnou pláž, nádhernou, nespoutaná voda, spousty mušlí. Vyplácaly jsme obsahy karet i baterky ve foťácích a za tmy jsme se vracely domů.

U hotelu nás čekalo překvápko - někde hrála hudba. Říkám Janě: “Přesně to potřebujem, jdem.” Zkulturnily  jsme se a došly na místní oslavu, kde jsme to pěkně rozvířily. Baila baila baila až do hluboké noci…

Posíláme atlantickou pusu všem
Jana a Markéta

[View with PicLens]

Jsme v Monte Real, jdeme na kafe a pak jedeme k móři oušnu Atlantiku. Jani říká: sflažit nošky, polechtat se s hvězdicí. Já říkám: osolit stejky.

Večer foto.

Moc zdraví Jane a šipka

Ráno jsme zašly na portský bleší trh. Ani ne po hodině jsme odtamtud doslova utekly. Panovala tam hodně zvláštní atmosféra, rozhodně ne příjemná.

Pak jsme se vrátily do hotelu s tím, že já si schrupnu, protože jsem byla šíleně unavená. Jak už to tak bývá, schrupla si Jana. Já jsem alespoň přidala fotky na blogísek.

Odpoledne jsme se vypravily do Muzea portského vína - byla to taková pidiexpozicička, ta dlouhá cesta k ní rozhodně nestála za to, ale alespoň jsme se svezly jedenapůl stanice tramvajkou. Na jedné křižovatce, když řidička přibrzdila, jsme prostě vyskočily. Z muzea jsme se vypravily na druhý konec města - překvapivě do kopce - pokoupit pár lahvinek místního vyhlášeného moku. Akce se zdařila, je co pít.

Cestou zpět jsme neplánovaně zastavily na přehlídce folklórních souborů - nejdříve bylo třeba zvyknout si na podivný ječivý zpěv a pak už to byla nádherná podívaná.

Zastávka v hotelu, odložení příliš těžkých nákupů, pěší chůzí přes jeden z mostů, prohlídka druhého břehu se spoustou štěkajících psů, přechod zpátky na náš břeh po jiném z portských mostů. Večeře, hotel, sprcha. Kufrové puzzle.

[View with PicLens]

Nechce se nám spěchat, už nás dostihla obrovská únava ze všech těch zážitků a ponocování, zůstáváme tedy ještě jednu noc v Portu. K tomu se váže příhoda, jak přečůrat recepčního (už o něm byla řeč v  souvislosti s jeho národností…). Šly jsme za ním, že bychom rády zůstaly ještě jednu noc v hotelu, jestli má volný pokoj; koukal do papírů asi 3 min., kroutil hlavou a nakonec řekl, že nemá. Co se dá dělat. Odešly jsme na pokoj s tím, že holt sbalíme kufry a posuneme se o hotel dál, jenže… Jana na booking.com zjistila, že náš hotel nabízí poslední volný pokoj, dokonce levněji, než jsme ho měly doposud a hned ho zablokovala. Šly jsme rezervaci ukázat recepčnímu, jeho už tak vystouplé oči se vyvalily ještě víc, tvrdil, že to není možné, ale nakonec podlehl naší argumentaci a dokonce dovolil, že můžeme zůstat v našem pokoji. Supr. Balení se odkládá na neděli. Věcí přibývá a já začínám mít pochybnosti, že kdy budu schopná narvat to všechno do kufru.